Jak se vyrovnat se šikanou z dětství a dospívání
| Dobrý den, Potřebuji se vyzpovídat a požádat o radu jak se vyrovnat s touto situací. Byl jsem šikanovaný už od 1.třídy, ale tenhle problém se týká až druhého stupně ZŠ: Včera se mi zdál ošklivý sen, o jednom z hlavních agresorů, kteří mě šikanovali. Bylo to venku na ulici, jakási řada lidí, ve které se nacházel i ten agresor. Jak jsem šel kolem, tak mi někdo dal ránu do hlavy, ale já jsem šel dál, protože jsem se styděl nějak bránit. Až po chvilce jsem se otočil a všiml si, že to udělal jeden z těch nejhorších šikanátorů a vrátil se k němu, ale neměl jsem moc sílu se ani po tolika letech bránit(ten sen se odehrál jakoby v současnosti), jako kdybych zase cítil ten stejný pocit, který jsem v těch 13-14 letech měl. Něco jsem mu řekl("jsi mrtvej, a on mi řekl to samé", ale pak už nevím jak to bylo dál a sen skončil. Nejhorší je, že se mi po těch letech najednou vrátil ten pocit ponížení, pořád to mám před očima co se mi dělo, jak na mě celé roky pokřikovali a ponižovali mě, a upadl jsem z toho do ještě hlubší deprese. Je mi z toho špatně, jak takoví lidé mohli existovat, kdy už ve 13-14 letech by měli být chytřejší a nebýt schopni takového týrání. Ta šikana byla hlavně psychická, ale občas i fyzická. Hlavní bylo to, že jsem ve 13-14 letech asi neměl zmutovaný hlas, a měl jsem ho pořád vysoký. Najednou si toho šikanátoři všimli, a začali se mi strašně posmívat a ponižovat mě, kdykoliv jsem promluvil. Bylo to strašné, tolik jsem měl každou hodinu strach, aby mě třeba učitelka nevyvolala; nemohl jsem dělat referáty, které se musely přednášet před třídou, a dostával jsem pětky, protože jsem nemohl snést ten výsměch kvůli mému slabému hlasu, který se se stresem a výsměchem jen horšil-výsledkem bylo napodobování mého hlasu, strašné ponižování, pokřikování, nadávky. :-(. Další věc byla, že ti agresoři mě pomlouvali v dalších třídách po celé škole, a tak se to roznášelo dál, a já měl strašný strach chodit po chodbách, protože každou chvíli se odněkud ozval řev, moje jméno a výsměch, napodobování, pískání. Možná to někomu nepřijde nejhorší, ale věřte, že to bylo strašné. Co je ale ještě horší je, že mám strach, že ty šikanátory někde potkám, a bude se to opakovat! Když jsem z té ZŠ potom konečně vyšel a byl na střední, stalo se to, že jsem šel po chodníku, a najednou proti mně šel jeden z těch iniciátorů šikany(+ s nějakým cizím asi kamarádem) a i když to bylo už asi po 2,5 letech po skončení ZŠ, ten šikanátor přímo na ulici, na mě začal znova pokřikovat úplně stejně jako na ZŠ. Já už v té době měl silný hlas, zmutovaný, ale nebyl jsem absolutně schopen nic říct!! Potom se mi to stalo asi za rok znova, kdy jiný člověk z jiné třídy ZŠ- to na mě ve městě kde žiji pokřikoval. Od té doby se to nestalo, ale mám pořád strach, kdykoliv jdu po městě a vidím skupinu mladých výrostků-rozbuší se mi srdce a sevře mě úzkost, co když to jsou zase oni, nebo kdokoliv jiný o kom nevím, protože to o mě v té době řekli asi dalším 20+ lidem. :-(. Následkem toho je nejspíš moje lehčí sociální fobie, strach z komunikace, deprese a myšlenková obsedantně kompulzivní porucha. A hlavně mě to vůbec neposílilo, a pořád cítím ten podobný strach. 2.)Někdy mám chuť se jim pomstít, aspoň těm hlavním strůjcům, kteří jsou mi tak odporní! Zajímalo by mě, zda-li toho co provedli někdy litovali nebo budou litovat, ale tomu nevěřím. Chtěl bych jim to za ty roky vrátit. Nikomu nic zlého nepřeji, ale takoví lidé snad ani nemají právo na život. 3)Poslední věc co mě mrzí je, že i když se to můj starší bratr po nějaké době dozvěděl, nepomohl mi, a naznačoval, že si za to nejspíš můžu sám, protože je tím provokuji. Prosím na závěr o rady na tyto otázky a)Jak se s tím vyrovnat, když se vzpomínky a úzkost pořád vrací? b) Jak regovat když je potkám a stane se že mě budou i po tolika letech zase urážet a ponižovat? c)Co si myslíte o pomstě? Děkuji Jiří, 23 let. |
Dobrý den,
je moc dobře, že jste to téma otevřel, začal o sobě psát a svěřil se, už to samo o sobě je důležitý první krok. Nicméně, na vaši otázku není jednoduchá odpověď. Jde o poměrně složitý problém, který v sobě zahrnuje několik témat. Obecně lze říci, že všechny takové spíš povrchní a poradenské odpovědi mohou problém traumatu spíše víc zablokovat a uhladit pouze zdánlivě. Lidem s podobnými zážitky často pomáhá lidský, důvěrný kontakt a pomalá práci s traumatem. Žádné rychlé a snadné řešení, ke kterému máme pochpitelně někdy tendenci inklinovat.
Na první pohled je patrné, že půjde o reakci, která vznikla jako důsledek psychického traumatu, kterým zažívaná šikana rozhodně je. Nicméně rozhodně bych vám doporučila intenzivnější terapii, která by toto téma otevřela v jeho plné hloubce a pomohla vám nahlédnout a uvolnit zablokované emoce, které se s těmito zážitky spojují. A právě tyto v nevědomí uložené emoce jsou spouštěčem reakcí, o kterých píšete. Prožité trauma se v nevědomí naší psychiky uloží jako takový vnitřní program. Většinou si tento program neuvědomujeme. Má podobu emočního vzorce, emoční vzpomínky. Pokud přijde nějaký podnět, který naše psychika s tímto programem spojí, tak funguje jako spouštěč a zapsané emoce se naplno projeví, jako kdybychom je prožívaly právě teď. Cesta, jak se z těchto vzorců osvobodit vede přes uvědomění si těchto uložených emocí. V případě traumat spojených s agresí, ohrožením, ponížením jde většinou o jednoduché, v podstatě biologické reakce - strach, vztek, touhu po útoku či touhu po útěku. Tyto reakce ale zůstaly zablokované, neprožité, nedokončené. S tím pak pracuje terapeut. Napomůže klientovy si traumatické zážitky postupně a v bezpečném prostoru znovu vybavit, emočně prožít a také vnitřně prožít naplno reakci, která nemohla být uskutečněna. Například v imaginaci prožít odvetu útočníkům. Velmi důležitý je v tomto případě také postavit znovu most důvěry a sebedůvěry. Což je jedno z největších zranění, které se s traumatem šikany spojují. Otázkou také zůstává to, čím právě vaše osobnost přitahovala negativní pozornost útočníků, proč měli pocit, že si to mohou dovolit právě k vám. I to je důležitý náhled, který pomáhá k psychickému uzdravení. A také bude asi nahlédnout fakt, proč tu nikdo nebyl, kdo by se vás zastal – kde byli rodiče, či učitelé. I z tohoto zdroje pramení mnoho uložených negativních emocí, smutku, vzteku, lítosti atd. Proto bych vám doporučila i tomuto faktu ve svém životě porozumět a dospělým způsobem se s ním vyrovnat, aby vás prožitky zažívané v dětství nemusely tak silně ovlivňovat i ve vašem dospělém životě. Aby vás vaše negativní zkušenosti nelimitovaly při navazování důvěrných vztahů, prožívání života či pracovním uplatnění. Je také moc dobře, že se o tento svůj problém zajímáte již v poměrně mladém věku, který je ještě blízký prožitým zážitkům. I to je rozhodně výhoda pro případnou terapeutickou pomoc.
| Dobrý den, Potřebuji se vyzpovídat a požádat o radu jak se vyrovnat s touto situací. Byl jsem šikanovaný už od 1.třídy, ale tenhle problém se týká až druhého stupně ZŠ: Včera se mi zdál ošklivý sen, o jednom z hlavních agresorů, kteří mě šikanovali. Bylo to venku na ulici, jakási řada lidí, ve které se nacházel i ten agresor. Jak jsem šel kolem, tak mi někdo dal ránu do hlavy, ale já jsem šel dál, protože jsem se styděl nějak bránit. Až po chvilce jsem se otočil a všiml si, že to udělal jeden z těch nejhorších šikanátorů a vrátil se k němu, ale neměl jsem moc sílu se ani po tolika letech bránit(ten sen se odehrál jakoby v současnosti), jako kdybych zase cítil ten stejný pocit, který jsem v těch 13-14 letech měl. Něco jsem mu řekl("jsi mrtvej, a on mi řekl to samé", ale pak už nevím jak to bylo dál a sen skončil. Nejhorší je, že se mi po těch letech najednou vrátil ten pocit ponížení, pořád to mám před očima co se mi dělo, jak na mě celé roky pokřikovali a ponižovali mě, a upadl jsem z toho do ještě hlubší deprese. Je mi z toho špatně, jak takoví lidé mohli existovat, kdy už ve 13-14 letech by měli být chytřejší a nebýt schopni takového týrání. Ta šikana byla hlavně psychická, ale občas i fyzická. Hlavní bylo to, že jsem ve 13-14 letech asi neměl zmutovaný hlas, a měl jsem ho pořád vysoký. Najednou si toho šikanátoři všimli, a začali se mi strašně posmívat a ponižovat mě, kdykoliv jsem promluvil. Bylo to strašné, tolik jsem měl každou hodinu strach, aby mě třeba učitelka nevyvolala; nemohl jsem dělat referáty, které se musely přednášet před třídou, a dostával jsem pětky, protože jsem nemohl snést ten výsměch kvůli mému slabému hlasu, který se se stresem a výsměchem jen horšil-výsledkem bylo napodobování mého hlasu, strašné ponižování, pokřikování, nadávky. :-(. Další věc byla, že ti agresoři mě pomlouvali v dalších třídách po celé škole, a tak se to roznášelo dál, a já měl strašný strach chodit po chodbách, protože každou chvíli se odněkud ozval řev, moje jméno a výsměch, napodobování, pískání. Možná to někomu nepřijde nejhorší, ale věřte, že to bylo strašné. Co je ale ještě horší je, že mám strach, že ty šikanátory někde potkám, a bude se to opakovat! Když jsem z té ZŠ potom konečně vyšel a byl na střední, stalo se to, že jsem šel po chodníku, a najednou proti mně šel jeden z těch iniciátorů šikany(+ s nějakým cizím asi kamarádem) a i když to bylo už asi po 2,5 letech po skončení ZŠ, ten šikanátor přímo na ulici, na mě začal znova pokřikovat úplně stejně jako na ZŠ. Já už v té době měl silný hlas, zmutovaný, ale nebyl jsem absolutně schopen nic říct!! Potom se mi to stalo asi za rok znova, kdy jiný člověk z jiné třídy ZŠ- to na mě ve městě kde žiji pokřikoval. Od té doby se to nestalo, ale mám pořád strach, kdykoliv jdu po městě a vidím skupinu mladých výrostků-rozbuší se mi srdce a sevře mě úzkost, co když to jsou zase oni, nebo kdokoliv jiný o kom nevím, protože to o mě v té době řekli asi dalším 20+ lidem. :-(. Následkem toho je nejspíš moje lehčí sociální fobie, strach z komunikace, deprese a myšlenková obsedantně kompulzivní porucha. A hlavně mě to vůbec neposílilo, a pořád cítím ten podobný strach. 2.)Někdy mám chuť se jim pomstít, aspoň těm hlavním strůjcům, kteří jsou mi tak odporní! Zajímalo by mě, zda-li toho co provedli někdy litovali nebo budou litovat, ale tomu nevěřím. Chtěl bych jim to za ty roky vrátit. Nikomu nic zlého nepřeji, ale takoví lidé snad ani nemají právo na život. 3)Poslední věc co mě mrzí je, že i když se to můj starší bratr po nějaké době dozvěděl, nepomohl mi, a naznačoval, že si za to nejspíš můžu sám, protože je tím provokuji. Prosím na závěr o rady na tyto otázky a)Jak se s tím vyrovnat, když se vzpomínky a úzkost pořád vrací? b) Jak regovat když je potkám a stane se že mě budou i po tolika letech zase urážet a ponižovat? c)Co si myslíte o pomstě? Děkuji Daniel, 22 let. |
S pozdravem
Daniela M.