Mívám výbuchy vzteku

Dobrý den,

Nevím jak přesně začít. Asi tím že mívám návaly a výbuchy vzteku.

Příchází naprosto nečekaně. Stačí sebemenší věc (pohled, tón hlasu..) a naštvu se.

Já nechci aby se to stalo ale nedokážu to ovládnout.

Když se mě pak přítelkyně ptá jestli se něco děje, většinou odpovím že nic, pohádáme se a přestanu mluvit. 

Nejhořší je že bych mluvit chtěl ale nevím jak. V tu chvíli mě připadá že ať řeknu cokoli tak to bude špatně a dál nemluvím.

Když pak začnu mluvit připadám si hloupě, mám strach a jsem zaražený.

Přítelkyně už několikrát řekla že bych měl vyhledat odbornou pomoc že mé stavy už nezvládám.

Nevím co dělat. Jsou dny kdy jsem naprosto v pořádku a  bavíme se úplně normálně.

Když mám nával vzteku tak řeknu věci co nemyslím vážně ale v tom stavu je řeknu a pak toho lituju.

Už několikrát přítelkyně řekla že už spolu nebudem.

Pak mám strach že to myslí vážně a pak mám stavy že se bojím, není mi dobře, bolí mě břicho atd..

Hodně mě pomohla a já nevím jak bych to bez ní zvládl.

Chtěl bych nějakou radu, pokud je možná, jak mé stavy a výbuchy zvládat nebo je nějak dostat pod kontrolu.

Děkuji.

***

Dobrý den,

z vašeho dopisu je zřejmé, že se vaše obtíže s emocemi velmi dotýkají vás i vaší partnerky a možná se vám tento problém objevuje i v ostatních vztazích s lidmi.

Zcela rozumím tomu, že vás to trápí a nevíte si s tím rady.

Často se za negativními emocemi, jako je vztek, mohou skrývat neuspokojené potřeby a frustrace. Nabízí se vysvětlení, že můžete potlačovat své emoce a nelibost a pak prostě hrnec přeteče a následně i menší spouštěč  - „poslední kapka“ ve vás vyvolá velmi silnou reakci, kdy jdou ven všechny již dříve nevyjádřené emoce.

Píšete, že vás napadá, že když promluvíte a vyjádříte, to co prožíváte „tak to bude špatně.“ Často lidé nabudou takový pocit, protože to v životě, popřípadě i v dětství, skutečně takto zažili. Popisujete i to, že máte strach promluvit a nevíte „jak“, ale že byste mluvit chtěl. Pak mě tedy napadá, zda víte, o čem byste chtěl mluvit – víte co jsou vaše potřeby?  To by mohlo posloužit jako odrazový můstek.

Pak je na místě zapracovat na vašem strachu říct, co potřebujete již, když to cítíte.

Pokud tedy nevíte „jak“, někdy pomáhá opřít se o to, co aktuálně prožíváte. Můžete nahlas druhému říct to, že vlastně nevíte, jak to říct, anebo že to možná neřeknete, tak jak byste chtěl - tedy pojmenovat nahlas to, o čem přemýšlíte, včetně vašich obav a následně sdělit svoji neuspokojenou potřebu.  

Pokud vás např. podráždilo něčí chování, tak pojmenovat to chování a jaké emoce to ve vás vyvolalo a proč se vás to dotklo, pokud možno bez výčitek. Pokud taková diskuze proběhne, pak je na místě dát i prostor partnerovi, aby i on vyjádřil své prožívání.

Domnívám se, že když se vám podaří získat pocit, že vaše emoce jsou opodstatněné, a že vaše potřeby smysluplné, tak byste je nemusel potlačovat a pak riskovat to, že vybuchnete ve formě nezvladatelného hněvu.

Ráda bych zdůraznila, že vyjádření vašich potřeb neznamená automaticky to, že je budou druzí, popřípadě vaše partnerka, uspokojovat (i oni mají právo na to říct ne), ale je to prvním krokem k tomu, abyste je navzájem sdíleli a věděli o nich. Pak přichází šance na jejich uspokojení (a uspokojit je se naučíte možná nakonec i sám), ale důležité je abyste sám věděl, co se s vámi děje a co potřebujete a následně to dát druhým přijatelně najevo. Věřím, že i pro partnera to bude srozumitelnější než případné nevysvětlitelné výbuchy vzteku.

Krátce bych se vrátila ještě k vašemu strachu vyjádřit svou nespokojenost hned na začátku – může za tím být, jak jste sám zmínil, strach z opuštění a toho, že budete pro druhé nepřijatelný. Domnívám se, že tento strach by mohl zeslábnout po tom, co byste již nemusel vyjadřovat své emoce silným výbuchem, ale naopak okamžitě a adekvátním způsobem. I vy máte, stejně jako ostatní, právo na to prožívat nespokojenost a zlost. Dovolte si vztek prožít a cítit. Dobré je také mít v záloze nějaký ventil pro vybití napětí, např. sport nebo jiná fyzická aktivita, kam můžete zdravě energii vzteku vložit.

Na závěr bych dodala, že pro mnoho lidí, kteří se potýkají s podobným problémem jako vy, může být samotným těžké porozumět a pracovat s emočními potížemi a mohou proto požádat např. terapeuta aby je v tom doprovázel. Je to jedna z možností, jak s tím pracovat hlouběji. Pokud ale nechcete nebo nemůžete dlouhodoběji pracovat na tomto problému, tak mohu doporučit kurzy asertivity, kde učí způsoby, jak neagresivně vyjádřit své potřeby hned, jak se dostaví (a pak není již většinou potřeba vybuchnout z důvodu jejich nahromadění). Další možností je pak využít některý z víkendových workshopů uvedených na stránkách naší poradny nebo v jiných poradnách.

Přeji mnoho štěstí ve vaší práci na svém seberozvíjení.

Bc.Dima Salibová